Milí rodiče a čtenáři našeho webu. Ráda bych Vám, kteří jste se nemohli zúčastnit naší besedy, přiblížila touto cestou alespoň několika řádky její obsah. Tak se klidně posaďte do křesla či na svou oblíbenou pohovku, dejte si čaj, kávičku, nebo něco úplně jiného, co je Vám blízké a pak už se můžete v klidu začíst do jednoho z mnoha příběhů, který mohou nevidomí prožívat.

Narodila jsem se jako první dítě v jedné mladé rodině v malém městečku na jižní Moravě. Už v té chvíli bylo jasné, že můj život bude odlišný od toho, jak jej prožívají ostatní děti, protože má diagnóza byla stanovena jako „vrozený zelený zákal – Glaukom a s tím související těžké zbytky zraku, o které jsem postupně přicházela, což se promítalo do mojí každodenní činnosti. Pro mé rodiče to byla pochopitelně zdrcující zpráva, že jejich prvorozená dcera téměř nevidí. Nevěděli, co mají dělat a jak tuto nepříznivou situaci řešit. To navíc komplikoval fakt, že v sedmdesátých letech, kdy jsem se narodila, ještě žádná poradenská zařízení neexistovala, tak se s tím museli poprat sami, jak nejlépe uměli.

Rané dětství jsem prožila v rodinném kruhu svých nejbližších a velmi ráda na tuhle životní etapu vzpomínám. Kamarády v okolí jsem neměla, hodně času jsme však v té době trávili se sestřenicemi a bratranci, kteří k nám jezdívali velmi často na návštěvu a již v té době jsem si začínala pomalinku uvědomovat, že jsem jiná, že nemohu některé věci dělat stejně jako moji vrstevníci, nedokážu utíkat tak rychle jako oni a při některých hrách jim nestačím. Vnitřně mě to trápilo, proto jsem tento problém vyřešila sněním o tom, že jsem ten král. Rodiče, ani babička, která s námi v té době žila, o tom se mnou nemluvili a já s nimi také ne.

Oblíbila jsem si velmi jednu z mých sestřenic, která byla o několik let starší a jiná. Hrála si se mnou na princezny a spoustu dalších her. Jako dítě jsem to ještě nedokázala docenit, ale teď si ji za to hodně vážím. Jak pomalinku plynul čas, tak i já jsem rostla a stala se ze mě pětiletá holčička, která se poprvé vydala z příjemného rodinného prostředí do širého světa, který v sobě zahrnoval mateřskou školku v Brně a s ní kolektiv stejně postižených dětí. Má zvídavost a touha poznat něco nového zvítězila nad obavou a já se těšila na to, co zajímavého mě čeká. Příliš často smutno mi nebývalo, neboť mě naplňovalo nadšení ze spousty nových věcí, které mě obklopovaly.

Po roce mateřské školy mě čekal nástup do základní školy, která byla ve stejném městě i místě, jako mateřská školka. Zde jsem již ale tak šťastná nebyla. Internátní režim se mi zdál svazující a já cítila, ikdyž jsem to ještě jako dítě nedokázala pojmenovat, že mám málo prostoru pro sebe. Pořád jsem musela s někým být, na někoho čekat, někomu se podřizovat. Nevyhovovali mě ani mí nevidomý spolužáci, kteří mi přišli jiní. Pořád jen seděli a já se chtěla pohybovat. To vše se odráželo na mém prospěchu, což bylo v té době přikládáno spíše mému intelektu, než psychickým problémům, které mě tou dobou provázely a proto jsem byla všemi zaškatulkovaná, jako průměrný žák, který bude stejně jen navlékat korálky, či vycpávat plyšové medvídky.

První tři roky jsme do města příliš často nechodili. Většinu času s námi trávili vychovatelé na zahradě, která k budově školy patřila. Hodně jsem ji milovala, protože mi přinášela větší pocit svobody, než uzavřené místnosti školní budovy. Na jaře vždy krásně voněla kvetoucími stromy a zpívali v ní ptáčci. Svou atmosféru měla však i v zimě, kdy jsem se o pár let později jako jedna z mála nevidomých proháněla na bruslích po uměle vybudovaných kluzištích.

Ve čtvrté třídě naši skupinu (školní třídu), dostala na starosti mladá paní vychovatelka, která se nám hodně věnovala. Chodila s námi do města nakupovat, vymýšlela pro nás různé soutěže, hry a hlavně učila nás chodit s bílou holí. Hodně se mi to líbilo, protože jsem se konečně mohla po ulicích pohybovat sama bez toho, aniž bych se musela neustále držet někoho za ruku. Domů jsem jezdívala pravidelně každý týden a vždy se na víkend hodně těšila. Trnem v oku mi byly neděle, protože s sebou přinášely přípravu na ten mnou nemilovaný internát. Doma jsem pár vidoucích kamarádů měla, ale nejvíce času jsme trávili s moji o rok starší kamarádkou, která vyrůstala v komplikovaném rodinném prostředí, tak měla na rozdíl od svých vrstevníků jiný pohled na život kolem sebe. Když mi bylo třináct let odstěhovala se do jiného města a tím se přerušily i kontakty s ostatními vrstevníky u nás.

Bylo to pro mě nepříjemné zjištění a v té době se začal měnit i můj postoj k internátu. Postupně jsem se na něj začala těšit. Doma jsem se více a více nudila a cítila se sama.

Od páté třídy jsem začala pravidelně jezdit každé prázdniny na tábory, které byly určeny hlavně těžce zrakově postiženým a nevidomým dětem. Hodně se mi tam líbilo. Vedoucí nás učili věcem, které byly pro nás velmi užitečné. Většina aktivit probíhala formou hry, tak jsem si často neuvědomovala, že se něco učím a ani jak to bude pro mě do budoucna důležité.

Po ukončení základní školy jsem rok studovala obor masér na střední zdravotnické škole v Levoči. Byl to pro mě velmi náročný, ale zajímavý rok, který mě posunul hlavně v samostatnosti. Zdokonalila jsem se v pohybu s bílou holí a naučila se relativně samostatně cestovat. Velká vzdálenost však vedla k tomu, že jsem po roce přestoupila na stejný studijní obor do Brna. Již v té době jsem si plně uvědomovala, že chci být samostatná, mít vlastní rodinu, manžela a žít život, tak jako všichni ostatní. Drobnými krůčky jsem na sobě začala pracovat, abych se postupně mohla osamostatnit. Sama jsem kontaktovala Tyfloservis, aby mě naučil chodit po mém rodném městečku. Pomalu se zlepšoval i můj školní prospěch. Jediné, co kalilo moji radost byla absence kamarádů v místě bydliště a rovněž i přítele, kterého už téměř všechny spolužačky v té době měly. Chyběly mě diskotéky, zábavy a tak. Zmocňovala se mě touha bavit se stejně jak moji nepostižení vrstevníci. Tyto pro mě ne příliš veselé chvíle mi pomáhala zvládnout kniha. Později má vášeň ke čtení přešla v nadšení ke studiu, neboť jsem věděla, že musím něco dělat, abych tuto situaci překonala a po ukončení střední školy nezůstala jen sedět doma se založenýma rukama závislá na rodičích a bratrovi. Tato představa mě naprosto děsila a já proto začala vymýšlet varianty, co budu po střední škole dělat. Přihlásila jsem se proto na pedagogickou fakultu v Brně, Olomouci a Hradci Králové a začala chodit na pravidelná doučování, abych dohnala to, co se mi podařilo zameškat. K mému velkému překvapení mě přijali na Pedagogickou fakultu v Olomouci. Tak jsem se plna strachu a očekávání vydala do úplně neznámého města studovat a časem i žít. Začátky však nebyly jednoduché. Nikoho jsem zde neznala, o vysokoškolském studiu jsem neměla žádnou představu a pohyb po Olomouci byl pro mě velkou neznámou. Postupně se mi však podařilo tyto překážky překonat. Hodně jsem komunikovala se spolužáky, učiteli a studenty, kteří bydleli se mnou na stejných kolejích. Postupem času se mi tak podařilo získat i spoustu kamarádů, právě mezi nepostiženými vrstevníky, tak jak jsem si to vždycky přála. Toto krásné čtyřleté období však velmi rychle uteklo a já stála znovu před stejným problémem, jako na konci střední školy a úplně stejnou vnitřní obavou. Co bude dál? Začala jsem zakoušet první neúspěchy při hledání práce. Zaměstnavatelé mě nechtěli kvůli mému zrakovému postižení přijmout. Byla to pro mě nepochopitelná rána, protože jsem věřila tomu, co mi říkali všichni ostatní, „Čím více budeš vzdělaná, máš větší šanci se zaměstnat.“ Postupné zjištění, že je vše jinak, ve mě vyvolávalo strach, že budu muset zůstat doma. Nakonec se mi však podařilo najít zaměstnání v Domě sv. Cyrila a Metoděje pro zrakově postižené v Opavě. Tak mi nezbývalo nic jiného, než s těžkým srdcem opustit Olomouc, na kterou jsem si hodně zvykla a uchopit nově nabízenou šanci.

Rok v Opavě byl však mnohem náročnější, než bych si sama dovedla představit. Jiná mentalita lidí, žádní přátelé kolem, rodina daleko a práce, která mě nenaplňovala mě dohnali k rozhodnutí vrátit se opět do Olomouce. Podala jsem si proto přihlášku k dennímu doktorandskému studiu Speciální pedagogiky. K mé velké radosti mě na fakultu přijali a já šťastna se vrátila do Olomouce. Splnila jsem si tak svůj další sen, studovat doktorát.

Stále mi však chyběl životní partner, po kterém jsem neustále toužila. Přišel na konci prvního ročníku. Je nevidomý stejně jako já a velmi mě zaujal svým životním postojem, který byl podobný tomu mému. Začali jsme se setkávat, povídat si až postupně spolu začali chodit a později i bydlet. Proto jsem se pomalinku pod vedením instruktorky tyfloservisu naučila prát, žehlit vařit, samostatně nakupovat a uklízet, abych se dokázala dobře postarat společně s mým budoucím manželem o domácnost. Mezi tím jsem dokončila studia a opět si hledala zaměstnání. Tentokrát to však nebylo tak jednoduché jako před tím a trvalo téměř rok, než se mi podařilo najít práci, která by mě naplňovala. Velkou roli zde opět hrály předsudky zaměstnavatelů vůči mé osobě. Nevěděla jsem kam se obrátit a už pomalinku přestávala věřit tomu, že mě někdo zaměstná. Když souhrou šťastných náhod se mi podařilo dostat na rekvalifikaci na pracovní úřad, kde mi moje paní zprostředkovatelka nabídla možnost účastnit se výběrového řízení do Spolku Trend vozíčkářů Olomouc, protože tam právě hledali poradenského pracovníka. Moc jsem tomu nevěřila, ale podvědomě cítila, že to chci zkusit. Má vnitřní předtucha však byla správná a já místo poradenského pracovníka získala.

I přesto, že můj životní příběh pokračuje dál a dál, pro tuto chvíli má šťastný konec. Postupně se mi daří dosáhnout, toho co bych si přála. Jsem vdaná, oba s manželem máme práci a byt a v listopadu by se nám měl narodit chlapeček.Mým cílem nebylo cestovat, či mít hodně peněz, ale osamostatnit se stát se nezávislou na svých blízkých, přátelích atd. A cítím, že můj život je stejně plno hodnotný, jako kohokoliv jiného.

Domnívám se, že samostatnost v životě nevidomého je velmi důležitá, neboť jen tak mohou dosáhnout, toho o čem sní a co potřebují. Okolí si jej více váží a má tak větší prostor pro využití svých schopností, neboť pokud bude stát uprostřed místnosti hudební nástroj, tak na něj bude hrát ne ten, kdo na něj umí, ale ten, kdo jej první najde.

Martina Brožová